Graenino útočiště

Ačkoli je to skutečně komerce non plus ultra, jdeme se podívat na „Draculou“ hrobku. Já vlastně hlavně kvůli tomu, že očekávám, že se pořádně od plic zasměju. Je mi úplně jasné, že z té rakve uprostřed potemnělé stísněné místnosti, kam nás jedna ze zaměstnankyň hotelu odvedla, někdo v nestřežené chvíli vyskočí. Vzpomenu si na jekot, který jsme včera slyšeli z okna a skoro se začnu smát ještě před „překvapením“. Ječet kvůli nějakému nahastrošenému maníkovi?  Ale prosím vás….Musím ale nakonec uznat, že alespoň moment překvapení je slušný. Dotyčný totiž z rakve vyskočí opravdu nečekaně svižně, takže člověk sebou prostě automaticky trhnout musí, i kdyby nechtěl. V našem případě po obvyklém překvapeném trhnutí ovšem nenásleduje jekot, ale hurónský smích. Naše „průvodkyně“ vypadá malinko zaraženě. Asi se jim to tu nestává, aby se jim tu návštěvníci místo zděšeného vřískání prohýbali smíchy. Jenže my se chechtáme ještě při cestě zpátky. Chudák falešný umrlec je možná zklamán, že nás nezvládl vylekat a tak mi ve tmě chodby ještě bafne do ucha a drapne mě za ramena. V tom okamžení se ovšem rozřehtám ještě víc…

„Ty jo, to byla ale volovina..,“ utírám si slzy od smíchu ještě na pohovce u recepce.

„To je fakt ujetý zaměstnání,“ dumá Verča. „Ležet si takhle v rakvi a bafat na turisty.“

Čekáme na recepčního, měl by nás teoreticky zkásnout o pár drobných. Jenže nikdo nikde.

„Hele, nešel si tam do tý rakve lehnout ten recepční?, obrátí se na mně zcela vážně Verča. Znova se rozchechtám. A Verča taky. Ne, my dvě vážně nejsme normální.

Průsmyk Borgo je v ranním slunci světle zelený, jásavý a tak malebný, že se nám tomu nechce ani věřit. Čekali jsme strmé chmurné hory, pokryté ponurými, prastarými lesy a tohle je vyloženě selanka. Divíme se tomu celou cestu z průsmyku dolů do údolí, nikde ale nezastavujeme na kochací pauzu, protože nás čeká dlouhá cesta. Až do Sighişoary. Jen na jednom místě se chceme na chvíli zastavit, protože to by nás jinak hanba musela zfackovat. Člověk jednoduše nemůže projet průsmykem Borgo a nezastavit se v Bistriţi, městě, kde podle Stokerova románu nocoval mladý Jonathan Harker před svou cestou na Draculův hrad. Mě je tedy po pravdě Jonathan Harker celkem ukradený, já jsem hlavně zvědavá, ostatně jako všude, jestli se tu zachovaly nějaké středověké památky a jestli alespoň v nějakém zákoutí ulic zůstal alespoň náznak atmosféry dávných let.

Všeobecně se ví, že když Stoker svého Draculu psal, nikdy v Rumunsku nebyl, jen se odpíchnul od základních historických fakt, které pro své potřeby pozměnil. I proto z Vlada udělal knížete transylvánského místo valašského a jeho sídlo umístil sem, nikoliv správně k Bukurešti a pod svahy Fagaraşských hor. Jen málokdo ale ví, že takhle jednoznačné to rozhodně vůbec není. Že i Bistriţa je s Vladem spojena, nikoliv jen fiktivním příběhem páně Stokera, ale skutečně a reálně, byť tak trochu nepřímo. V Bistriţi a okolí měli totiž svého času své majetky páni z rodu Szilágyi, konkrétně uherský zemský správce Mihail, bratr uherské královny matky a otec Vladovy druhé ženy Ilony (či chceme-li po rumunsky Ileany). A jak že pozemky Vladova tchána  souvisejí se spojením Vlada a Bistriţe, říkáte si asi.  Inu, jednoduše. Po svatbě s Ileanou žil Vlad na statcích její rodiny, protože sám jako bývalý králův vězeň a sesazený kníže žádné k dispozici neměl. Je tedy více než pravděpodobné, že (i když je to pouze spekulace) určitý čas strávili i tady. A Stoker se pak při psaní románu jen šikovně trefil. Nebo snad ne a věděl o něco víc? Každopádně je to nanejvýš zajímavé a tak se do Bistriţe těším.

Vjíždíme tam zrovna v dopravní špičce, což vůbec není dobré. Bistriţské křižovatky jsou řešené formou neskutečně malých, ale i přes nedostatek prostoru vícepruhových kruhových objezdů, na kterých vládne vpravdě italský zmatek. Auta na ně i z nich vyjíždějí na první pohled naprosto chaoticky a bez pravidel, a všechno to houká a troubí, mezi tím se proplétají motorky a kola. Nejraději bych se hrůzou zakousla do palubní desky. Jestli město projedeme bez šrámů, bude se to rovnat zázraku. Na jednom objezdu to do nás málem napálí žluté auto, které se přiřítilo bůhví odkud. Zachrání nás jen to, že s Liborem včas začneme varovně ječet a že Verča je výborný řidič, který nastalou krizovou situaci zvládne a i ve zmatku špičky se dokáže vyhnout. Zhluboka si oddechnu, když vozítko bezpečně parkujeme v ulici kus za hotelem Corona del Aur.

Míříme do centra, a já nemůžu potlačit zklamání. Tak málo toho zůstalo ze středověké Bistriţe. Jen pár kupeckých domů na náměstí s loubím sklenutým křížovou klenbou a gotická katedrála v parku. Nic, co by připomínalo dávné časy tohohle místa. Vzato kolem a kolem, Bistriţa je dnes mírně nevzhledné, zaprášené a taky hlučné a poměrně rušné město, které své vzpomínky už dávno pohřbilo pod současností.

Není tu ani nejmenší střípek čehokoli, co by alespoň trochu víc dýchalo dobou, kdy tady pobýval Mihail Szilagyi s rodinou nebo časem, kdy tu snad byli Ilona s Vladem a jejich děti. Žádné stopy, žádné ozvěny vzpomínek. Možná kdybych se dostala dovnitř do katedrály. Jenže ta se opravuje a je celá obehnaná plotem. Chvíli se touláme po městě, jdeme se podívat na zbytky opevnění, ale dál nás tu už nic nedrží a neláká. Ani jeden z nás není zas až takový Stokerovec, abychom věnovali čas tomu najít původní hotel Corona del Aur, kde skutečně mohl Jonathan Harker přenocovat, pokud by skutečně žil. Srdce nás už pro tuto chvíli příliš jasně a silně volá dál. Do Vladova rodného města, citadely pyšně zvané Norimberk východu. Jelikož projíždíme oblastí, kde se zjevně rozhodli opravit veškeré silnice, neustále nás brzdí stání na semaforech a tak do cíle dojíždíme až pozdě odpoledne. Tentokrát naštěstí nemusíme pátrat po noclehu, jdu najisto. Ke Cristině a Pavlovi. Paní domácí si mě od minule pamatuje a žertuje, že se sem pořád vracím.

„Copak tu není krásně?“ krčím s úsměvem rameny.                                              

Tak nějak tradičně už je to „zařízeno“ tak, že je opět volný jen šestilůžkový pokoj za recepcí, tak trochu stinný a tmavý, ale na druhou stranu zas příjemně chladný. Zabírám si tu samou postel co minulý rok a poté, co vytaháme zpod kopce zavazadla a trochu se osvěžíme studenou minerálkou a kafem s ještě horkým koláčem, který před nás postavila Cristina, vyrážíme do sighişoarských ulic. Ačkoli Sighişoara se mění čím dál víc a své prazvláštní kouzlo pocitu bezčasí stále více ukrývá pod tváří centra turistického ruchu, přesto ji dál svým způsobem budu mít ráda. Je totiž stále krásná, vlastně na první pohled čím dál krásnější se všemi těmi novými fasádami zbrusu opravených gotických a renesančních domů a i to hřejivé kouzlo nostalgie a dávných časů tady lze pořád najít. Stačí jen jít trochu stranou od hlavního náměstí, sednout si v ústraní u hradební zdi a snění přijde samo, ani ho netřeba volat.

Vědomě vedu cestovatele oklikou od hlavního náměstí, to si kvůli Verče nechávám úplně nakonec. Vladův rodný dům je prostě třešničkou na dortu celé prohlídky města. Prohlídka pokračuje okolo hradeb a já s překvapením zjišťuju, že letos poprvé není zavřená brána dvora před největším bastionem. Doposud jsem tady pro alespoň trochu ucházející fotku věže a přilehlého kusu hradby se zachovalým dřevěným obranným ochozem musela zaujímat polohu ležící skrčenec, abych mohla prostrčit foťák škvírou dole pod branou. Komusi se mě asi zželelo, protože vrata jsou tentokrát pohostinně dokořán. A nikdo nás ani nepřijde vyhodit, když vlezeme dovnitř. Tentokrát tedy poprvé pohodlně a hlavně detailně můžu nafotit celý tenhle doposud nepřístupný pás hradeb. Navýsost spokojeně konečně vedu zbytek výpravy na náměstíčko před Hodinovou věží. Najednou nevím, co říct, i když mi předtím jela pusa jak namazaná. Zastavím se a jen tak rozhodím rukama směrem dopředu. Tam. Tam to všechno začalo. Jsou okamžiky, kdy slova nemají cenu. Kdo chápe, chápe i beze slov a komukoli jinému budu tohle své malé bláznovství vysvětlovat jen těžko. Verče naštěstí nemusím říkat vůbec nic. Jen se tak zvláštně dojatě usměje a očima pohladí okrovou fasádu a valené loubí. Mlčí. Proč by taky měla cokoli říkat. Stejně tak je jí naprosto jasné, kam půjdeme večer na večeři. Jen Libora s tímhle nahlas nevysloveným, přesto už předem schváleným, plánem seznamuju cestou do penzionu spolu s krátkou přednáškou o tom, proč je ten okrový „barák“ s restaurací tak strašně historicky důležitý.

Tentokrát je v restauraci ve Vladově rodném domě úplně plno, oproti tomu, jak to tu vypadalo před třemi roky, co jsem tu byla poprvé, je to obrat o sto osmdesát stupňů. Naštěstí je u domovní zdi právě jeden stůl volný, takže nemusíme čekat, až se něco uvolní. A hned u vedlejšího stolu vidím dvě známé milé tváře, Dráčka s Nefer. Příjemné setkání mi ovšem Nefer pokazí hned v prvních vteřinách.

„Už jste byli na Poienari?“ ptá se. „Ne? Tak se připravte na to, že je tam mříž a kamera.“

Ledovější sprchu jsme dostat nemohli. S hodně zklamaným obličejem mámím z Nefer detaily a slibuju, že podám zprávu, pokud se naše výprava pokusí o zdolání  překážek a přespání na hradě. Moc nadějí tomu ale nedávám. To by se musel stát zázrak.

V jídle se trochu zklamaně rýpu, a to nejen proto, že mě pokazila náladu Nefeřina novinka o poměrech na Poienari, ale i kvůli tomu, jak to vypadá tady. Z atmosféry, která tu kdysi vládla, už nezbylo vůbec nic. Už to je a evidentně navždycky už bude jen normální dům s restaurací, která je poněkud komerční a kde mají výborné i když na rumunské poměry poněkud předražené jídlo.

Po večeři jdeme na noční fotografickou toulku po městě a ani to už není, co bývalo. Byly doby, kdy po jedenácté večer nebyla v ulicích citadely skoro ani noha, a teď je náměstí před Hodinovou věží pořád živé a plné turistů. Je to logické. Město je nově a dobře osvětlené a tak to návštěvníky láká ven, ať už za lovem fotografií nebo za zábavou, která se tu také, stejně jako všechno ostatní, bleskově rozvíjí. Protože se nám nechce spát, rozhodujeme se nakonec, že ještě někam zajdeme a sedáme si na kraji starého města kousek pod Hodinovou věží do moderního baru. Na plochých obrazovkách tu běží rumunská hitparáda a osvětlení jakoby vypadlo z nějakého scifi filmu. Je to tak divný pocit, sedět uprostřed tak prastarého místa obklopená vší tou modernitou. Tak nepatřičný. Kde zůstalo posvátné ticho staletých zdí, snících své dávné sny pod mihotavým světlem zrezlých starých lamp, ticho plné jen šumících korun stromů, které jen občas přeruší zvuk kroků osamělého chodce na křivolaké dlažbě?

Nacházím ho, až když skoro ke druhé ranní stoupáme opuštěnou ulicí vzhůru k Hodinové věži. Město je konečně prázdné a jen pár posledních zbloudilých turistů ruší spánek citadely…Noapte bună, Sighişoară..