Den devátý - bouřka
Braşov vstává do překrásného slunečného rána. Libor vyráží nahoru na místní městskou horu Tâmpa a my dvě máme v hledáčku muzeum na Radničním náměstí. Pokladní a průvodkyně jsou evidentně zcela paf z toho, že k nim zavítali nějací návštěvníci a ještě k tomu cizinci a tak nás provázejí zvědavě nevěřícným pohledem. Úplně definitivně je pak vyvedu z míry já, když dlouhé minuty s nosem skoro až u skla studuju středověké listiny vystavené ve dvou prostředních místnostech přízemí a zjevně vím, kdo je psal, komu a proč. Sama pro sebe si uspořádám malý hádankový kvíz, kolik dopisů psaných Vladovou rukou poznám. No, úspěšnost úplně stoprocentní nemám, ale dobré 2/3 odhadnu správně.
Po paleografické rozcvičce v muzeu jdeme objevovat další taje transylvánské kuchyně. Už dlouho si brousíme zuby na jídlo zvané bolz, což je mamaliga zapečená se slaninou, bryndzou a cascavalem. U velmi hutného a vydatného oběda, zapitého místním domácím pivem poledne příjemně uteče. Sedíme, nechce se nám vstávat. Je pomalu čas se s Brašovem rozloučit a nám je tu přitom tak krásně. Raşnov a Bran už ale čekají.
Na Raşnov se vždycky ráda znovu podívám. Lituju ale, že není všední den. Dnes je neděle a tak je jasné, že v další porci archeologických zázraků doufat nemohu. Pokud to není bezpodmínečně nutné, tak se o víkendu nekope. Alespoň tak je tomu u nás v Čechách a není důvod předpokládat, že tady by tomu mělo být jinak.
Právě protože je ale neděle, a k tomu krásné počasí, jsou tu neuvěřitelné davy lidí. Asi jako u nás na Karlštejně. Raşnov za těch pár let od mé první návštěvy turisté naplno objevili a tak tu vládne shon a zmatek. U velkého parkoviště se čile rozrůstá typické tržiště s typickými pitomostmi a přibylo i několik zbrusu nových stánků s občerstvením. Šplháme nahoru. Pokladna tu zjevně má humorný zvyk se neustále stěhovat, i tentokrát je kukaň, kde se prodávají lístky zas někde jinde než minule. Archeologický výzkum předhradí byl loni evidentně dokončen, žádné čerstvé pozůstatky vědecké činnosti (tj. zbytky nepořádku, které se pánům badatelům nechtělo v pátek navečer uklízet) tu nevidím. Přibylo jen pár velkoplošných informačních cedulí stručně mapujících historii pevnosti od Dáků po novověk. Ve vchodu renesančního barbakánu, který se snad už nastálo stal oficiálním vchodem do jádra citadely, přibyly nové turnikety, jako u lyžařského vleku. Čipové lístky ale ještě nejsou, trhá nám je úplně normálně a postaru usměvavý pán.
V citadele je rušno. A i tady se dbá na rozvíjení turistického ruchu. Na nejvyšším místě, na vysokém skalním výchozu je instalován dalekohled a taky obchůdky se suvenýry a lidovými výrobky se tu rozmnožily. Napoprvé před třemi roky jsme tu objevili jen dva. Teď jich tu napočítám nejmíň osm. Mrzí mě, že se zjevně doposud nepovedlo vytvořit v některém z domků archeologickou expozici, jak si toužebně přál pan profesor Rusu. Ale takhle to je u nás taky. Archeologie jde vždycky tak trochu o žebrácké holi a komerce a pitomosti mají přednost.
V dáli nad hlavním hřebenem Králova kamene zaburácí hrom. Zkoušíme si toho nevšímat, ale bouřka se zdá se pomalu přibližuje. I přesto na odchodu neodoláme vylézt ještě na ochoz vstupní věže vnější hradby na předhradí.
Bouřka už burácí docela blizoučko, máme ale štěstí, k autu dojdeme suchou nohou. Pršet začne až v okamžiku, kdy vjíždíme do Branu. Zato je to ale pořádný slejvák. Parkujeme kousek pod hradem na placeném parkovišti. Protože ale venku padají celé provazy vody, nikdo nás nepřijde ani vyhodit ani zkasírovat. Teď bychom si potřebovali najít neplacené parkovací místo a vypravit se na hon za dnešním ubytováním. Jenže to by kolem nás nesměla zuřit taková apokalypsa. Ve zlomku vteřiny bychom byli promočení na kost. Nakonec se rozhodujeme popojet kousek dál, Libor si u Gabriela našel pár adres penzionů, tak zkusíme štěstí. Snad za chvíli ta průtrž přestane. Zdá se ale, že počasí se rozhodlo pořádně řádit. K dešti se přidávají kroupy a navíc nemůžeme najít ani jeden z vytipovaných penzionů.
Když po pár desítkách minut bouře konečně odchází, už trochu nerudně a netrpělivě zavelím návrat zpátky směrem do centru pod hrad a cestou koukat pořádně okolo, kdyby se nám nějaký pěkný penzionek připletl do cesty. Nemáme ale štěstí. U prvního ani druhého, kterých si všimneme, se nedozvoníme. Další dva rozmazleně odmítám zase já. Až když navrhnu zkusmo zahnout do jedné z postranních ulic, vyloupne se před námi celkem pěkná, bíle omítnutá budova. Bohužel tu mají plno, ale okamžitě se nás ujmou a dají se do organizace náhradního ubytování. Jedna z přítomných paní říká, že ví, kam nás ubytovat. Za 100 lei pro všechny. Je to prý jen kousek nahoru po silnici. Z kousku se nakonec vyklube dobrých půl kilometru a cílem je trochu nevzhledný světlý velký dům na křižovatce hned u silnice. Není jakkoliv označen jako penzion, takže bychom ho minuli a navíc zvenku nevypadá nijak zvlášť útulně. Vnitřek nás ale víc než příjemně překvapí. Pokoje jsou nové, moderní a poměrně luxusní. Ukážou nám jich hned několik, každý důsledně laděný do jedné barvy, od nábytku až po kachličky v koupelně. Je tu pokoj oranžový, zelený, červený. Nakonec volíme zelený mezonetový apartmánek s velikou rohovou vanou. Jsme víc než spokojeni.
Venku se zas přihnala bouřka. Večeříme a spřádáme další plány. Dnes už se nám na hrad nechce, užijeme dlouhého klidného večera. Ukáže se, že Libora naše lítání po památkách tak trochu přestalo bavit a nejraději by dovolenou zkrátil. To se ale zas nelíbí nám. Nabídneme mu, že ho odvezeme do Brašova, kde si může chytit rychlík do Čech, pokud je jeho averze k dalšímu památkovému šílení snad už k nevydržení. To se mu ale nezamlouvá a tak pokorně souhlasí, že to vydrží až do konce. Vzduch venku se bouřkou krásně vyčistil a voní svěže vodou a mokrou travou. Uvědomujeme si, že stejně jako v Voroneţu, i tady jsme jediní ubytovaní v celém velkém penzionu. Tady je to ale i při všem tom luxusu, na rozdíl od Bettyina útulného hnízdečka tak trochu strašidelné. Mírně přidrzle nakukujeme do dalších prázdných pokojů na patře. Jeden hezčí než druhý. Do fialkového pokoje bych se hned s chutí přestěhovala, je tu totiž i pohodlná sněhově bílá pohovka, což u nás není.
Pomalu se stmívá. Zalomím to ani nevím jak a kdy a aniž bych zbytku dala dobrou noc. Co si budeme povídat, přeci jen je to celé docela náročné.