Večer třetí - klíče od pevnosti Kopretina
Jako jedni z mála, kteří tuto noc spíme v hotelu Ukrajina, fasujeme od Ondry klíče. Ano, chápete správně, dnes v noci spím v tom samém hotelu jako včera, ale v jiném pokoji a s někým jiným. Mým spolunocležníkem je Moravák Marek, kterého jsem poprvé na vlastní oči potkala teprve předevčírem. Aby to bylo ještě zábavnější a komplikovanější, tak nemáme nový pokoj, ale „půjčujeme“ si ho od partnerského páru, který je v Kyjevě od úterý letecky a má dvoudenní exkurzi. Po setkání v Porter Pubu a ujištění, že klíče od auta není potřeba, neb Kopretina je odemčená, jdeme si pro věci na parkoviště u hotelu Ukrajina. Jaké je naše nesmírné překvapení, když zjistíme, že auto je zamčené. Chvíli zoufale lomcujeme dveřmi ve víře, že jsou pouze zaseklé a pak Marek volá Ondrovi. Ondra neví která bije, prý máme přijít zpět do Porter Pubu. Přichází si nás prohlédnout ostraha parkoviště, ale když slyší češtinu, zas v poklidu odchází.
Rázujeme znovu přes celý Majdan, zpátky k Ondrovi. V Porter Pub use ukáže, že postrádá klíče od obou aut. Tvrdí nám, že od Kopretiny klíče ráno nedostal, ovšem my jsme si jistí, že Vojta je ráno předával.
„Tak musí být v Heřmanovi,“ krčí rameny Ondra.
„A kde máš klíče od Heřmana?“, ptáme se.
„Tak to nemám tušení,“ kroutí hlavou Ondra.
„Počkej, to chceš říct, že je Heřman celé odpoledne odemčený??!!, nevěříme vlastním očím.
„Kdo by vykrádal Heřmana,“ mávne rukou Ondra a courá se za námi, že také bude hledat klíče.
Po chvíli to vzdává, ale já a Marek nemůžeme, protože jinak sice máme klíč od pokoje, ale nic na sebe a u sebe, protože je všechno v Kopretině.
Prohrabáváme se až nadpřirozeným bordelem, ale klíče nikde. Když se mi pod ruku dostane papírová taška z McDonald, kde je podle pohledu Ondrovo prádlo, začnu frflat, že tohle nemám zapotřebí.
„Buď silná“, nabádá mne Marek, „jinak nemáme čím smýt radioaktivitu. Potřebujeme alespoň sprcháč.“ „Podívej, čím se probírám já,“ ukazuje mi podobnou tašku s mastnými papíry od hamburgerů.
Zatneme zuby a prohlížíme. A nakonec oboje klíče objevujeme zapadlé v autě (poté, co jsme obě hororové tašky probrali). Klíče od Heřmana neseme Ondrovi, klíče od Kopretiny si s úlevou bereme a jdem na pozdní večeři do Puzaty Chaty. Jako náplast na nervy si nabíráme každý jídla tak na dvě večeře (I přesto nás to celé stojí na naše peníze pod sto korun). Na talířích máme boršč, soljanku, kyjevské kuře, varenyky s masem, bliny plněné houbami a pečenou rybu se zeleninou. Marek mne zve na pivo. Vrací se se sklenicí velkou a malou a vypráví, jak se ho prodavačka ptala, zda chce dvě velká piva, tak kývnul a ona mu vzápětí sdělila, že dvě půllitrové sklenice nemá. Gentlemansky přede mnou staví to velké pivo a jdeme degustovat. Puzata Chata je na naše poměry neuvěřitelně levná, ale také neuvěřitelně kvalitní. Jídla tu mají naprosto báječná, jak už dobře vím od včera. Marek se včera držel s jinou partou, dal si kdesi soljanku a byl znechucen. Teď ode mne s nedůvěrou ochutnává a zůstává nesmírně překvapen. „Jo, tak tohle je úplně něco jiného“, komentuje po chvilce a dává si ještě jednu plnou lžíci, aby se se mnou vzápětí kolegiálně podělil o naprosto bombastické kyjevské kuře (kuřecí závitek plněný máslem, smažený v trojobalu).
Přecpaní jako otesánci, valíme se k hotelu. Ještě nás čeká sportovní cvičení s dveřmi od Kopretiny, které ani jeden z nás neumíme zavřít (jsou ve výpravě tací, kteří se to naučili, ale my dva to nejsme). Ty dveře od Kopretiny nešly zavírat už na Silvestra v Banátu, tam jsme je nakonec oddělali natolik, že jsme museli vystupovat skokem plavmo přes zavazadlový prostor. Teď do Velikonoc je Ondra tak trochu opravil, takže s určitým specifickým grifem s nimi jde manipulovat, ovšem zvládne to málokdo. Když se s nimi už hmoždíme nějakých deset minut, opět si nás přijde prohlédnout sekuriťák od hotelu. A když je konečně dokážeme zavřít a míříme s kufry přes parkoviště, zastaví nás s tím, že tranzit nemá zaplacené parkovné. Lámavě angloruštinou mu vysvětlujeme, že auto není naše, ale kamaráda a že mu to vyřídíme a on to zítra zařídí. Sekuriťák se na to moc netváří, ale nakonec nás pouští dál. S úlevou vyjedeme do našeho půjčeného pokoje, na několikrát se sprchujeme a oblečení balíme do černých silných odpadkových pytlů, abychom je mohli druhý den ráno vyhodit někde do kontejneru v Kyjevě (později se dozvídám, že oblečení patřilo do biologického odpadu, ale kdo by to v Kyjevě řešil.) A protože nás zítra čeká náročný program, bez dalších větších řečí padáme do postele a usínáme.