Jdi na obsah Jdi na menu

Den třetí - do srdce temnoty

…..existuje na světě místo, kde ticho dokáže křičet…nese jméno Pripjať..

Procházka mrazivou nocí, únava a horilka udělaly své a tak se ráno vzbouzíme po spánku hlubokém jako vody Dněpru. Kupodivu i přes značné množství zkonzumovaného alkoholu se cítíme svěží a odpočatí. Po pravdě, vypít tohle doma, tak mám kocovinu tak dva dny.

Scházíme dolů na velmi rozmařilou snídani, do jídelny s brokátem polstrovanými křesílky, mahagonovými stoly a bohatým bufetem. Nakládáme si salámy, šunky, sýr, vejce i párečky a podivujeme se nad pro nás prapodivným zvykem mít ve snídaňovém bufetu i klasické teplé, jednoznačně obědové, jídlo, což jsou pro dnešek holandské řízečky s rýží.

Sedíme přímo u obrovského okna na koženém gauči s výhledem na Majdan, upíjíme voňavé horké kafe a studený džus a tak vůbec je nám neskutečně báječně. Nicméně v devět musíme být u Porter Pubu, kde už na nás budou čekat připravené tranzity od ukrajinské agentury, které nás dovezou TAM, do Zóny, a tak relaxujeme o hodnou chvíli méně než by se nám líbilo. Když dorazíme k Porter Pubu, většina už je na místě a také tu už stojí zaparkované dva minibusy. Čeká se jen na to, až budeme úplně komplet. Chvíli se bavím se zbytkem posádky Kopretiny, ale pak už usedám do „svého“ mikrobusu, k těm, kdo mají domluvenou pouze jednodenní exkurzi do černobylské zóny.

Ještě dost dlouho čekáme, až před desátou konečně vyrážíme. Náš průvodce se nám představuje jako Maxim a roztomile přízvučnou ukrajinskou angličtinou začíná vyprávět. Míříme podél Dněpru, proplétáme se předměstskými sídlišti, až konečně se ocitáme v širé rovné krajině plné luk a borových hájů. K okraji Zóny, k prvnímu check pointu, máme zhruba dvě hodiny cesty.

Po celkem krátké chvíli stavíme na pauzu na benzínce, kde se dozvídáme, že tohle poslední možnost se najíst a napít (mimo plánovaného oběda v Zóně) a také si civilizovaně dojít na toaletu. Zcela logicky toho všichni využíváme, jen sendviče někteří konzumují v autě, přestože Maxim se vyjádřil v tom smyslu, že uvnitř v autě bychom jíst neměli, neboť dodávka brázdí Zónu každý den. Za střídajících se chvilek bez výkladu a Maximova vyprávění se před dvanáctou konečně dostáváme k prvnímu check pointu vnější třicetikilometrové části Zóny, ke stanovišti Dytyatki. Tady musíme vyplnit papíry, podepsat souhlas, že dobrovolně vstupujeme do zakázaného pásma a jsme si vědomi možných rizik a pak nás čeká pasová kontrola, stejně jako při přechodu státních hranic. Protože máme všechny papíry společné pro oba mikrobusy, čekáme, až se s tím ti druzí poperou, moc svižně jim to ale nejde. Chceme si odskočit, ale ukáže se, že zdejší verze toalet jsou jen dvě už na desítky metrů páchnoucí dřevěné kadibudky za silnicí. Operativně to řešíme zaběhnutím za blízkou zděnou budovu v trávě za kadibudkami. Napadá mne, jestli už zde je rizikové, courat se polehanou loukou mimo asfalt, když jsme ještě před Zónou. Ale nikdo nás nevyhání, ani nepropadá panice, když nás vidí vylézat z křoví.

Když po nekonečně dlouhé době druhé auto papírování dokončí a když jsme hotovi i my, jsme požádáni, abychom všichni vystoupili a seřadili se za sebou podle pořadových čísel v dokumentu. Kdoví proč mám číslo jedna a tak stojím jako první před spuštěnou závorou, koukám na liduprázdnou silnici za ní, vinoucí se kamsi dozadu do šedých, bezlistých zimních lesů a připadám si zvláštně, tak trochu jako na kraji propasti.  Uděláte dva tři kroky a jste v jiném světě. Světě zakázaném, v říši, kde vládnou vlci, ticho a radiace. Tak trochu ztuhle podávám vojákovi pas, koukne do něj, vrátí ho, pousměje se a pokyne mi rukou. Přede mnou je turniket, jako třeba ve frontě na lanovku. Nakonec je to vlastně úplně normální, projdete a vše je stejné jako před bránou, stejná pomrzlá tráva, stejné smutné zimní stromy, stejný asfalt pod nohama. Jen ta šedá stuha opuštěné silnice bez provozu působí tak zvláštně divně. Když naskáčeme do auta, které už také projelo, a rozjedeme se do toho neznáma, nejasný pocit tísně se zatřepetá kdesi v břišní krajině, a když kontrolní stanoviště zmizí z dohledu a kolem nás jsou jen lesy, prázdný prostor a pustá silnice, zesílí, zachytí se pevně mezi žebry a zůstane tam. Ještě to netuším, že tenhle divný pocit mne neopustí až do okamžiku, kdy večer budu opouštět Zónu, jen bude měnit svou intenzitu, od pocitu téměř normálna až po okamžiky iracionálního svíravého vjemu totální nicoty a marnosti a že kdykoli si později na Zónu a Pripjať vzpomenu, vrátí se, nezmenšený a stejně intenzivní .

Sedíme, potichu a mírně zaraženě a pozorujeme krajinu za oknem. Maxim atmosféru odlehčuje fórkem, kdy mává nad hlavou dokumentací s našimi podpisy a s pokerovou tváří nám sděluje, že jsme se právě zavázali k dvouletému zaměstnaneckému poměru na stavbě sarkofágu na plný úvazek s trvalým žitím přímo v Zóně. Minibusem proletí vlnka nejistého smíchu a už zas hypnotizujeme prázdnou krajinu, která okolo nás ubíhá. Maxim nás seznamuje s pravidly návštěvy v Zóně. Mimo jídelnu kousek od elektrárny a hotel je přísně zakázáno jíst, pít a kouřit, neboť hrozí určité nebezpečí pozření některé mikroskopické radioaktivní prachové částice. Je zakázáno vzdalovat se z asfaltových ploch, nechodit po trávě nebo nedej bože po mechu, neboť vegetace a mech zvlášť koncentruje radiaci. Nesmí se dotýkat předmětů (či je snad nedej Pán Bůh odnášet!!!) a příliš vířit prach a také se zbytečně dlouhou dobu nezdržovat v oblasti hot spotů, tedy míst, kde je dosud vysoká, až riziková radiace (jedná se hlavně o ochomýtání se okolo vyřazené techniky, oblast rudého lesa a samozřejmě samotný 4. blok elektrárny, kde se ale do kritické blízkosti nedostaneme. Až mnohem později zjistím, že jeden z nejnebezpečnějších hot spotů je přímo v centru Pripjati a do nedávna se tam dalo paradoxně velmi snadno dostat – jedná se o nemocnici 126, kde leželi černobylští zasahující hasiči a kde, pokud sejdete do sklepa, dodnes naleznete hasičské uniformy, dosud zářící smrtelnou dávkou radiace. Nemoc z ozáření a rakovina snadno a rychle, stačí jen pár kroků a neopatrných pohybů.)

Jsme také seznámeni s plánem exkurze. Jako první nás čeká návštěva Dugy, super tajného raketového radaru přezdívaného občas Oko Moskvy, pak je v plánu školka v Kopači, ikonické místo, které je na tisících fotek. Kdo by neznal záběry zaprášených panenek a místnost plnou zrezlých postýlek? Následuje oběd, zastávka u 4. bloku elektrárny a pak konečně Pripjať.

Míjíme první opuštěné vesnice, sehnuté, rozpadající se chaloupky v mlhavém, šedém oparu zimního dne, napolo skryté za holými větvemi jako za přízračnou hradbou z kostí. Mezi žebry se to sevře a na zátylku zastudí. Ok, tohle už je hodně depresivní a bez nadsázky apokalyptické. O to víc, když se k tomu zároveň od Maxima dozvídáme o tom, jak se to tu jmenuje, kolik tu stálo domů a žilo lidí a další informace. Střípky, které skládají dohromady obraz, ze kterého mrazí.

Projíždíme a také krátce zastavujeme v městečku Černobyl. Vím, že tohle město není opuštěné, přesto mne poněkud překvapí relativní „živost“ tohoto místa. Na ulicích je sem tam vidět člověk, v oknech jsou záclony, místní obchod má otevřeno. Právě tady sídlí byrokratická agenda Zóny a bydlí tu lidé pracující v elektrárně či na stavbě nového sarkofágu. Zdejší život je odměřen vyhláškou – čtyři dny v Zóně a tři dny mimo či týden v Zóně, týden mimo. A také je tu hotel pro ty, kteří mají vícedenní exkurzi v Zóně. S mřížemi u dveří i oken, jak vidíme, když projíždíme kolem.

Dozvídáme se, že tu platí restrikce ohledně užívání alkoholu a také je tu od 22:00 vyhlášen zákaz vycházení.

Na chvíli se zastavujeme u kancelářské budovy, kde Maxim ještě vyřizuje nějaké papíry. Na parkovišti stojí vedle nás další auta – pozorujeme, jak se hned vedle hemží malý Japonec s obrovitánským foťákem, doprovázený až sovětsky důležitě se tvářícím chlapíkem v uniformě, kterému na hrudi cinkají metály.

Maxim se hrne zpátky s papíry a pod fousy nadává, že dneska to bude v Zóně jako v Disneylandu. Oproti podobným pošmourným dnům, kdy prý mívá celou Zónu jen pro sebe a svou výpravu, tak dnes bude v Pripjati na zdejší poměry až přecpáno – povolenku do Zóny dnes dostalo celých 100 lidí. Omlouvá se nám zato a bezmocně krčí rameny: „To víte, výročí.“

Vyjíždíme z města a dostáváme se k druhému kontrolnímu check pointu u bývalé vesnice Leliv, ke vstupu do vnitřní, desetikilometrové oblasti Zóny. Tady už pasy ukazovat nemusíme, voják v budce se jen na Maxima zašklebí a zvedá závoru.

Pomalu se blížíme k radaru Duga. Maxim nás zahrnuje informace o technických detailech, velikosti i zázemí a tak se dozvídáme, že u radaru žilo i s rodinami v přísném utajení přes 2 000 lidí. V lesích okolo je celé malé městečko, opuštěné a tiché. I proto se areálu někdy přezdívá Černobyl II.

Zastavujeme u brány s Rudou hvězdou, okolo se motá toulavý pes. Vypadá zdravě a dobře živeně a zvědavě pozoruje živé návštěvníky tohohle mrtvého místa. Míříme za bránu okolo prázdných budov s vytlučenými okny a harampádím poskládaným u pat domů. Maxim poprvé vytahuje dozimetr. Přístroj ukazuje 0,15 mikrosievertů, což je radiační pozadí ještě o jednu desetinu nižší, než jsme naměřili v Praze na Smíchově za Mc Donaldem.

„Vidíte?“, usmívá se Maxim. „Není celá Zóna smrtelně zamořená, jak se mnoho lidí domnívá.“

Míříme okolo budov dál, do řídkého listnatého lesa. Nad korunami stromů ční do šedého nebe cosi těžko uvěřitelného. Obrovská, masivní, nebetyčně vysoká kovová konstrukce. Radarům nikterak nerozumím, nikdy jsem žádný neviděla a tak nemám vůbec páru, jak tahle gigantická mamutí konstrukce fungovala.  Maxim se s námi podělí ještě o nějaké technické informace o samotné konstrukci radaru, ale pak se raději věnuje jazykovědné debatě o rozdílech v terminologii pouťových atrakcí (tohle téma samozřejmě rozproudila poznámka o zřejmě neslavnějším a nejfotografovanějším objektu Zóny hned po 4. bloku – slavném pripjaťském ruském kole. V Ukrajinštině je to kolo čertovo.), která vyústí do dětských vzpomínek na návštěvy českých kolotočářů, což byla vždycky na ukrajinském malém městě pořádná senzace a povyražení.

U nízké jednopatrové budovy nám najednou překvapivě gestem ukazuje dovnitř. „Půjdeme si prohlédnout technické zázemí a velín,“ mrká na nás a už šplhá po namrzlém požárním schodišti nahoru. Snažíme se při stoupání se moc nedržet zábradlí, Maxim stojí nahoře a má z nás legraci. On sám se železného zábradlí držel celou dobu. Jedna členka výpravy se kluzkých namrzlých schodů bojí a tak ji Maxim posílá okolo, hlavním vchodem. Upřímně? Kdybych se měla motat sama opuštěným strašidelným barákem uprostřed černobylské Zóny, tak si raději rozbiju hubu na schodech, jen když budu stále ve skupině.

Brouzdáme po vybydlené, prázdné budově. Je tu chlad, vlhko a zatuchlo. Tapety a omítky se odlupují ze zdí. Bloudíme temnými chodbami, nahlížíme do jednotlivých kanceláří, podíváme se i do umýváren a na toalety. Většina místností je poloprázdných, bez radiátorů, nábytku, jen sem tam se něco najde. Rozházená knihovna, stůl se zaprášenými dokumenty, v koutě pohozený budovatelský transparent.

Vcházíme do velína. Jsou tu pultíky se spoustou tlačítek a čudlíků a taková budovatelská výzdoba, že z toho mám červeno před očima. Jo, tolik odstínů rudé jsem asi v životě neviděla.

V jedné dlouhé temné chodbě se ve výseku prázdných dveří na druhém konci najednou vyloupne tmavá postava. Nejprve se o mne ve zlomku vteřiny pokusí infarkt a pak mi dojde, že je to naše spoluvýzkumnice, která šla jinudy. Maxim se ovšem chopí příležitosti a s černým humorem jemu vlastním zaječí na celou budovu: „Prizrak, prizrak….zombiééé….,“

Pochechtává se tomu, ještě když po zaprášeném hlavním schodišti míříme ven.

Pokračujeme dál podél druhé, ještě mohutnější  konstrukce radaru a pak se pomalu vracíme zpátky.

Na řadě je návštěva školky v zaniklé vesnici Kopači. Když zastavujeme před nízkou budovou v hájku listnatých stromků, vidíme, že tu nejsme sami. Je tu další skupina. Maxim rozladěně nakrčí nos a zamračí se. Pokoušíme se vyfotit si okolí bez lidí a také jsme rozladěni. Maxim nám předvádí první dozimetrickou atrakci tohoto dne. Vpravo u vzrostlého stromu je zapíchnutá jedovatě žlutá trojúhelníková značka varující před vysokou radiací.

„Ne, abyste tam stoupali!“ varuje nás a sám se s dozimetrem v ruce sklání k trávě pod stromem. Přístrojek se divoce rozječí, dosud téměř nulové hodnoty letí vzhůru.

„Vidíte? Tohle je jeden z hot spotů,“ vysvětluje nám. Jsme kolem něho nahrnutí jak kuřata okolo kvočny a zběsile cvakáme fotoaparáty. Fotíme si i pomník vojáka na levé straně a pak pomalu vcházíme do areálu školky. Mezi vyschlými šlahouny trávy vidíme prolézačky, houpačky. Hned vedle cesty se válí autíčko a panenka s jednou nohou. Mělo by to působit mrazivě a děsivě, ale kupodivu tomu tak vůbec není.  Vcházíme dovnitř, proplétáme se mezi lidmi z další skupiny a těžko skrýváme stoupající zklamání. Kde je ta ničím nepřerušovaná tíseň, mrazení v zádech a stáhnutý žaludek, které bychom měli cítit? Částečně za to může jistě fakt, že je nás tu vevnitř opravdu moc na to, abychom vnímali tu prázdnotu místa. Ale je tu ještě něco. Díváme se po sobě beze slov, ale cítíme to všichni stejně. Až po pár minutách to někdo řekne.

 „Tady je to tak naaranžované.“

Na fotkách samozřejmě ty notorické apokalyptické obrazy zrezlých postýlek a uprášených panenek a plyšáků prolezlých moly vypadají právě tak, jak mají. Tísnivě, mrazivě, beznadějně. Ale naživo to tu tak není. Žádný výkřik zoufalství věčně zamrzlý v tichu. Na všem je vidět, že to pečlivě naaranžovali snad průvodci, snad fotografové. Umně rozházené panenky, pozotvírané dětské knížky s co možná nejdojemnějšími motivy. Ale duši, tu vyděšenou, bezmocnou duši v okamžiku zkázy to nemá.

S pocitem deziluze se vydáváme na oběd. Jídelna je šedá panelová budova o jednom patře a okolo ní je až nepatřičně živo. Před vchodem pokuřují a debatují vojáci, okolo se courají toulaví psi. Vystupujeme. Maxim nám s vážnou tváří klade na srdce, abychom se psů vůbec nedotýkali. Prý se tu občas vyskytne vzteklina. Zas tak horké to ovšem asi nebude, jelikož vidíme, že čoklíci se bez ostychu motají mezi vojáky a ti je sem tam, mezi jednotlivými šluky cigarety, vlídně čechrají za ušima.

Vzadu u zdi, v křoví pod teplovodním potrubím, je celá smečka napůl odrostlých štěňat. Pokukují po nás a čekají na signál, že mohou přiběhnout k nám. Všímáme si, že všichni zdejší psi jsou na první pohled výborně živení. Inu, uměli si vybrat, zvolit si jako bydliště parčík před jedinou jídelnou v Zóně.

Vstupujeme dovnitř a podstupujeme svou první dnešní radiační kontrolu. Člověk si musí stoupnout do rámu, který je trochu podobný tomu rentgenovému, jen si tam stoupne napříč a ruce položí na zvláštní desky umístěné zhruba ve výši očí po obou stranách levého boku rámu. Když se rozsvítí zelená, je to v pořádku. Pokud červená, nastane průser. Projdeme všichni.

Hned za rámem nás ale Maxim posílá zpátky, že se musíme umýt, ale dámské záchody jsou bohužel na opačně straně rámů. Jdeme tedy zpátky a zbytky mýdla si v ledové vodě hned několikrát za sebou pečlivě drhneme dlaně. Nadáváme, že neteče teplá, a já až po návratu zjišťuju, že to bylo cílené. V teplé vodě se totiž póry roztáhnou, čímž se usnadní možný přístup radioaktivní částice do těla, kdežto ledová voda naopak póry stáhne a umožní vcelku efektivní a bezpečné očištění od teoretické přítomnosti něčeho špatného.

V přízemí je jedna jídelna. Plná obědvajících vojáků. Pro nás je bašta připravena v prvním patře. Vystoupáme po schodech a jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme ve školní jídelně cca tak před 30 lety. Sterilní čistota, plastové ubrusy, dlouhý výdejní pult, plastové tácy, kuchařky v bílých zástěrách a s šátky na hlavě, obrovské varny s teplým jídlem. Dnešní menu tvoří nudlová polévka, řízek ve vaječině s kaší, lehce prapodivný zelno/řasový salát a jako dezert zapékané tvarohové placičky, kterým se tu říká syrniky. K pití jsou tu dva druhy džusů. Ke své smůle si vybírám ten nám už z Puzaty Chaty známý „uzený“. Jelikož ale vím, že tohle je mé jediné pití až do večera, statečně sklínku vyprázdním až do dna.

Před jídelnou ještě fotíme psíky a pak už nás Maxim popohání k nastoupení do minibusu. Míříme k samotné elektrárně!

Připojuje se k nám řeka Pripjať, klikatí se v mírných obloucích. V široké rovné krajině vidíme napravo za řekou dva velké bloky a zrezlý les jeřábů.

„Nedostavený 5. a 6. blok,“ informuje nás Maxim. „Po havárii to tu všechno opustili, jak to leželo a stálo.“

„A tamhle, tamhle už můžete vidět černobylskou elektrárnu. Odprava doleva…první, druhý, třetí….a osudný čtvrtý blok.“

Můžeme si vykroutit hlavy, jak se nahýbáme do oken. Vlastně to není tak veliké, jak jsem si původně představovala. A sarkofág nad reaktorem vypadá docela malý a křehký, na rozdíl od kolosu rozestavěného sarkofágu nového, který by měl být dokončen koncem roku a na začátku toho dalšího překrýt reaktor i s celým starým sarkofágem. Celý ten kolos se na kolejnicích nasune nad 4. blok a hermeticky ho uzavře. Prý to bude největší pojízdná stavba na světě.

Zahýbáme k elektrárně. Maxim nás důrazně varuje, že v prostoru elektrárny je z vojenských důvodů přísně zakázáno fotit. O tom, co je možno fotit přímo u 4. bloku nám ještě řekne. Míjíme upravené a zcela jasně dosud fungující administrativní budovy, živé staveniště, kde se to hemží lidmi, náměstíčka a upravené plochy se záhonky. Zahneme mezi budovy na jednom takové náměstíčku a jsme tu. Vyskakujeme z minibusu na asfaltovaném parkovišti přímo před budovou 4. bloku. Jsme neuvěřitelně blízko, ne víc než 200 metrů.  Maxim vytahuje dozimetr – tady už je radiační pozadí vyšší – ukazuje 1,69 mikrosievertů.  Osudný reaktor máme přímo před sebou, po pravici je pak již téměř dokončený nový sarkofág. Na okraji parkoviště je pomník připomínající onu osudnou katastrofu, ale zrovna se tam motá jiná skupina. Jsme poučeni, že smíme fotit pouze odstavený  4. reaktor a rozestavěný nový sarkofág, ostatní směry jsou přísně zapovězené pod hrozbou pokuty a okamžité deportace ze Zóny. Chvilku postáváme na parkovišti, fotíme, posloucháme Maximovo vyprávění a pak se vydáváme k pomníku, ještě blíže k reaktoru. Od pomníku je to už opravdu hodně, hodně blízko, lze vidět každý detail na betonovém těle starého sarkofágu, ale možná bych to skoro raději neviděla. Takhle na pár kroků je velmi dobře vidět v jak havarijním stavu celá stavba je. Vidíme každou rýhu a prasklinu, podle tmavých spár bych vsadila boty, že tam i lehce zatéká.  Mráz se mi znatelně proběhne po zádech. Celé to vypadá nejistě a sflikovaně, jako když to někdo narychlo splácal na koleně a vlastně ani pořádně nevěděl, jak na to. Pár tun drolícího se betonu zadržující nepředstavitelnou hrozbu. Spící bestie na slabém zrezlém řetězu. Teď cítím tu tíseň úplně hmatatelně.  Jsem 200 metrů od desítek tun dosud nevyhořelého jaderného paliva, které si tam dole pod tím nejistě spatlaným betonem září tisíci mikrosievertů. Na opravdu strašidelném pocitu přidává i fakt, že druhá skupinka u pomníku je houfně vybavena dozimetry, které vytrvale, vysokým nepříjemným zvukem vřískají ostošest.

Trpělivě čekáme, až cizí skupinka odejde, abychom si mohli v klidu vyfotit pomník  i 4.blok z nejbližší blízkosti, kam se můžeme dostat. Maxim začíná být trošku nervózní – tady se totiž radiace zvyšuje každým krokem blíž k reaktoru, co krok, to klidně i několik mikrosievertů. Za těch pár metrů od minibusu k pomníku se hodnoty vyhouply zhruba ke 4 mikrosievertům.  Když jsme tu konečně sami a couráme se okolo pomníku, snaží se nás Maxim trochu popohánět. To, v čem tu teď stojíme, sice nedosahuje ani hodnot rentgenu hrudníku, ale už tu jsme také déle, než je obvyklé. Pro ještě lepší fotku u reaktoru si Marie popochází ještě pár metrů za pomník. Když si jí Maxim všimne, vyskočí jak na pérkách a žene ji zpátky, že tam už civilisté nesmí, že už je to soukromý prostor elektrárny (Věřím tomu a doma pak zjišťuji, že tam radiace dál nezadržitelně stoupá – člověk udělá dva kroky a sieverty skáčou nahoru jak divé).

Nový sarkofág už je skoro dokončený, dalo by se říci, že jsme sem přijeli téměř na poslední chvíli. Už příští rok se definitivně sklene nad tím starým a zavře podřimující bestii do bytelnější klece. Klece, která vydrží příštích sto let.

„A pak?“ ptáme se.

„Budeme doufat, že do té doby někdo přijde na to, co udělat. Jak zlikvidovat bezpečně všechny ty tuny smrtelně nebezpečného paliva tak, aby už nikdy nikomu neublížilo,“ povzdychne si Maxim. „A teď dál,“ zavelí nekompromisně a my raději, v uších stále živě vřeštění dozimetrů předchozí skupiny, bez reptání uposlechneme, přestože se zároveň od reaktoru jakýmsi zvráceným kouzlem nemůžeme odtrhnout. V jednom cestopisu to kdosi nazval fascinace hrůzou. Vyjádřil to naprosto přesně. Jakkoli je sarkofág 4. bloku místem děsivým, zároveň prapodivně vábí a přitahuje.

Projíždíme areálem elektrárny ven. Na křižovatce s velkým betonovým nápisem Pripjať 1970 míříme doleva. Na obou stranách vozovky jsou opět žluté cedule varující před radioaktivitou. Právě za betonovým nápisem směrem k Pripjati se rozkládá červený les. Další legendární černobylské místo a jedna z nejnebezpečnějších oblastí v Zóně. Vysoká radiace z reaktoru, který už je odtud skutečně jen kousek, tu spálila borový les do ruda. Stromy i půda tu nasákly stovky rentgenů jako houba. Původní les byl až na pár stromů, ponechaných pro vědecká pozorování, dávno vykácen, dnes jsou tu již nové stromy, přesto se dodnes procházka „červeným lesem“ rovná rozsudku smrti. Stačí pár kroků od silnice a řvoucí dozimetr vám ukáže hodnoty o stovkách až tisících mikrosievertů. I na silnici je tu okolo 25. Projíždíme okolo rudého lesa, pak míjíme nádraží v Janově a legendární Most smrti, místo kam se mnozí obyvatele Pripjati přišli podívat po výbuchu, aby sledovali hořící reaktor. Vypráví se, že ti, kteří most tehdy přešli, zemřeli. Ti, kteří zůstali před mostem, to odnesli „jen“ těžkými zdravotními komplikacemi. Podél silnice se zjeví pouliční osvětlení, neklamný znak, že Pripjať už je opravdu blízko. Vyjedeme za horizont a před námi se vyloupne další závora, plot, malá budka a za tím vším mezi holými větvemi stromů obrysy panelových domů. Začíná vysvítat sluníčko, u závory se vyhřívá přecpaný šedý kocour, a kdyby tu nebyl ten nápis azbukou, ta závora a ten plot, vypadá vše dokonale normálně, jako na okraji jakéhokoli města.

„Murčik,“ ukazuje na vypasené zvíře Maxim, a je zvědav, jakpak kočkám nejčastěji říkáme my u nás doma.

„No, Mourek, přece,“ odpovídáme my. Vrtá mi hlavou, zdalipak totožné rozhovory vede s každou výpravou- O ruském kole, komediantech a pripjaťských kocourech a mám čím dál větší pocit, že ano.

 Tady už se stejně jako check pointu Leliv nikterak dlouho nezdržujeme, strážný jen pro pořádek nahlédne do dokumentace a můžeme dál.

To, po čem teď jedeme, vypadá ze všeho nejvíc jako zanedbaná asfaltka mezi zapadlými vesnicemi kdesi v nekonečných lesích ukrajinské tajgy. Záplatovaná a děravá cesta, kterou si pomalu, ale o to jistěji a definitivněji, zabírá kousek po kousku vegetace rostoucí podél cesty. Jenže to tak není.

„Teď jedeme po hlavním bulváru města, po Leninově třídě,“ oznámí nám Maxim. Okolo nás se mezi stromy míhají řádové paneláky, otřískané, s prázdnými, tmavými oky oken, buď vytlučených nebo jen otevřených dokořán. Z některých v mírném vánku ještě povlávají záclony, některá mají okna zavřená, se skly ještě netknutými, ale špinavými a slepými. Z celého toho obrázku vane úděsná prázdnota. Poskakujeme po rozbité vozovce a pozorujeme opuštěné budovy za hradbou z větví a náhle si připadáme jako v nějakém postapokalyptickém filmu. Ale tohle není film, je to skutečnost, kousek světa, který apokalypsu skutečně zakusil.

Maxim nás zásobuje informacemi a já jen zírám ven a úží se mi dech. Je to tak intenzivní. Člověk přímo hmatatelně cítí tu syrobu, divnotu a opuštěnost. Tohle místo je mrtvé a já bych nikdy nevěřila, že to lze pocítit až takto fyzicky, jako kámen v žaludku a mravenčení v týle.

Vyjíždíme na volné prostranství, hlavní pripjaťské náměstí. Před sebou vpravo máme hotel Polesí, částečně viditelný za stromy a keři. Nalevo je supermarket. Rozeběhneme se volně po náměstí s prsty na spouštích fotoaparátů. Maxim nás varuje, abychom se necourali moc daleko a hlavně ne mimo asfalt a jedním dechem nám předestírá další a další střípky z historie existence a fungování města. Je hodně zvláštní být tu takhle jen v pár lidech, na té velké liduprázdné prostoře, okolo sebe jen tiché, rozpadající se šedé domy. Je tu nepřirozené ticho, ani ptáček tu nepípne, jen skřípání našich podrážek po štěrku ruší ten mrtvý klid.

Není nám ovšem bohužel dovoleno příliš dlouho užívat téhle chvíle, protože na náměstí přijíždí další mikrobus. Maxim se zas zamračí a raději nás hned vede mezi mladými stromky po rozpraskaných schodech dál směrem k supermarketu. Tady už jsme zase sami, je nám ale jasné, že ta druhá skupina nám bude v patách. Ani my neskrýváme rozmrzení, výjimečnost přítomnosti v Pripjati a síla prožitku této přítomnosti má svou údernost a pochmurnost pouze v okamžiku, kdy je zde člověk sám, či jen se svou skupinkou. Jen pak se lze zastavit a naplno vnímat to, co nás obklopuje, zastavit, ztichnou a naslouchat tomu ohlušujícímu tichu, které křičí z každé zdi a z každého okna. Zastavit, ztichnout a pocítit majestátnost zmaru, nechat si to projít tělem jako ledový, temný proud.

Zabočíme po dalších schodech vlevo. Supermarket je bez dveří, zírá tmavými prázdnými vchody do náměstí, na oprýskaných zdech jsou grafitti, další slavná pripjaťská památka. Jakkoli leckde grafitti hyzdí, tady tomu je naopak. Jejich témata jen znásobují mrazivost toho všeho okolo. Vím o slavných pripjaťských stínech i o motivech dětí, které zdobí domovní zdi různě po celém městě. Tohle konkrétní  grafítti je z druhého ranku témat – je to obraz rozesmáté holčičky s červeným míčem.

Maxim pokývne, že můžeme jít dovnitř a fotit. Zastavujeme se u pokladen, dál raději nelezeme, protože bychom se museli prodírat neskutečným nepořádkem a otírat se o rozházené radioaktivní věci se nám tedy věru nechce. Celý obchod je i na dnešní poměry poměrně moderní, tehdy to musel být naprosto neskuteční sci-fi hit. Nad pokladnami jsou světelné tabule s čísly a nápisy, věc tehdy v bloku komunistických států nevídaná. Okolo se válí zrezlé regály, židle a nákupní vozíčky a další příslušenství bývalého obchodu.

Po nafocení míříme dál, obcházíme supermarket až dozadu a částečně po rozpadající se asfaltové cestě a částečně po ušlapané pěšině!  se proplétáme mezi paneláky. Skličující pocit tísně uspokojivě narůstá. Ano, tohle je to, proč jsme sem přišli. Naplno si uvědomit sílu toho průseru, který se stal před téměř 30 lety. Vymotáme se z řídkého lesíka, který asi původně býval okrasným parkem a před námi se otevře další široká, veliká asfaltová plocha. Jediný pohled nám stačí, abychom poznali, že jsme na dalším ikonickém místě města, v zábavním parku. Daleko naproti ční proti zimnímu nebi legendární ruské kolo se svými žlutými gondolami.

Jediný pohled nám ovšem prozradí i něco jiného, něco z čeho nám opět zkysnou obličeje. Zas tu nejsme sami, po asfaltu okolo rozpadajících se atrakcí se courá celá skupinka turistů. To je přeci úplně na nic, mít slavné ruské kolo vyfocené s lidmi! Z atmosférického místa se tak zas opět stává jen pitomý Disneyland. Ani Maxim neskrývá zklamání a je vidět, že začíná být celkem vytočený. K tomu ještě dostal po telefonu informaci, že další legendární místo, bazén Lazurnyj, je obsazeno novináři, kteří tam cosi natáčejí, a v této chvíli (a kdoví jestli dnes vůbec) není možné se tam dostat.  Maxim se mračí jako bůh pomsty, huláká cosi do mobilu, sice mu nerozumím, ale předpokládám, že nic pěkného to není.

Druhá skupina se mezitím sebrala, naskákala do mikrobusu a odjela. Sice jsme tu tak konečně sami, ale než si stihnu blejsknout ruské kolo, už se mi v záběru motají naši. Čert aby je taky kopl. Obcházím tedy alespoň zbylé atrakce zábavního parku, který nikdy nestihl přivítat návštěvníky. Fotím kolotoč, houpačky, autodrom, po ruském kole tu největší zdejší  turistickou „atrakci“. Alespoň tady budu mít fotografie bez lidí. Za námi se náhle, na měkkých tlapkách, zjeví Murčik od brány. Protáhne hřbet, nastaví ho na chvilinku nízkému slunku, zívne a pak se jen tak protáhne pod zábradlím u autodromu, posadí sena nástupné ploše, a bez hnutí si nás prohlíží. Chci ho stihnout vyfotit, ten kousek zdravého života uprostřed smrti, ale než zmáčknu spoušť, švihne ocasem a zmizí mezi rezavějícími autíčky a pak dál, do lesa.

Maxim nás už po kolikáté upozorňuje na fakt, že mech extrémně drží radiaci a jako doklad nám opět předvádí show s děsivě hvízdajícím dozimetrem. Skloní se k puklině mezi asfaltem, kde se nachází trs zcela nevinně se tvářící rostlinky. Hodnoty letí prudce vzhůru, přístroj se hlasitě rozeřve. Účel to splnilo, i jako senzace pro turisty, i jako varování.

Obcházíme ruské kolo a opět se noříme do porostu. Snažíme se jít po asfaltu, ale občas to prostě možné není. Kolikrát se zaplétáme mezi větve keřů, které si musíme odhrnovat. Utěšuju se tím, že kdyby to nebylo bezpečné, tak nás tudy snad Maxim netáhne. A on sám nám to naštěstí po chvíli potvrzuje, když nám svěřuje, že v období léta, kdy tu všechno roste a kvete, bychom tudy nemohli. Museli by nás převézt oklikou autem. Je to čím dál divnější, potloukat se tu, jen nás pár, po tichém, pozvolna zanikajícím městě. Ticho se zdá být hlasitější a hlasitější, tmavé otvory oken tmavší a tmavší. Tíseň už mne neopouští ani na okamžik a přidává se k ní ještě něco, iracionální pocit, že z oken nás cosi nebo kdosi pozoruje.

Přicházíme ke stadionu, procházíme turnikety, okolo tribuny, les před námi byl původně samotnou plochou stadionu. Nic tomu už nenasvědčuje, příroda si téměř vše vzala zpět, a kdyby tu nebylo zděné tribuny, nikdo by nepoznal, že se tu před 30 lety sportovalo.

Neustále se nám ztrácí pár členů, kteří hodně fotí a tak zůstávají pozadu a tak Maxim pomalu ale jistě začíná být mírně nervózní. Mistrem v této činnosti je rozhodně Žaneta, která se ztrácí pravidelně, ať jdeme, kam jdeme a občas nereaguje na svolávání. I teď se samozřejmě kdesi vzadu, ale vzhledem k absenci listí na stromech a její červené bundě ji alespoň ještě pořád vidíme.

Kousek od stadionu vycházíme konečně z cest na silnici a už nás tu očekává náš minibus. Maxim opět telefonuje a opět nám musí oznámit špatnou zprávu, že novináři u bazénu stále ještě jsou. Chudák definitivně přestal vypadat naštvaně a začíná se tvářit nešťastně. Zjevně ho opravdu dost mrzí, že nás tam nemůže vzít. Namísto toho nám jako kompenzaci nabízí prohlídku hasičské stanice. Kousek popojedem, zastavujeme u služebny s dokořán pozotvíranými vraty garáží. Vystupujeme a Maxim nám opět povoluje vejít. Garáže jsou prázdné, o nic tu nemůžeme zakopnout, ničím si ublížit. Tohle místo nijak moc neprožívám a doteď nechápu, že mi na místě nedošlo, KDE to stojíme. Že tohle je možná jedno z nejpohnutějších míst celého města.

Vedle hasičské stanice stojí patrová bytovka, jdeme ji obejít, a když nás Maxim nevyhání, po spadlých stlučených prknech (abychom se vyhnuli pod ním rostoucímu mechu) přelézáme ke vchodu a vcházíme dovnitř. Do patra se neodvážím a tak prohlížím jen byty v přízemí. A tady mám poprvé opravdu pocit, že se zadusím. Najednou jsem tak strašně naměkko, až se mi skoro chce brečet. V obýváku, kde stojím, přitom už skoro nic není. Rozbitá skříň s vyvrácenými dveřmi, televize s rozmlácenou obrazovkou, pár poházených kusů oblečení a na židli zaprášené dětské bačkůrky. Ruce mi ledoví.

„Tak tohle už není naaranžované,“ zašeptá kdosi za mnou. Ano, tohle je skutečné. Tohle je život. A smrt, což mi paradoxně dojde až po návratu domů. Právě odtud odjížděli černobylští hasiči, do jednoho mladí, čerstvě ženatí kluci, k zásahu. Jen tak, v tričku a látkových uniformách, tak jak byli.

 Tohle je přesně to, co jsme tak marně hledali ve školce v Kopači. Okamžik beznaděje, zachovaný ve chvíli, kdy se pro černobylské hasiče a jejich ženy zastavil čas, aby se již nikdy nerozběhl.

Nohy mám tak trochu nejisté, když se drápu zpátky ven a balancuju po dřevě, abych nezhučela přímo do radioaktivního mechu. Vlastně ani nevím, jestli se přímo sem vůbec smělo. Maxim nám nic neřekl, ale možná ve snaze udělat nám radost, když už nemůžeme k bazénu, nad jinak zakázaným výletem do interiéru bytovky prostě mávnul rukou.

Prohlížíme si ještě interiéry hasičské služebny a pak už se husím pochodem vydáváme na druhou stranu ulice, kde je pro změnu policejní stanice a vězení. Na dvoře je hřbitov aut a náklaďáků, ale Maxim nás ujišťuje, tenhle vozový park je dekontaminován a tudíž bez nebezpečí. A pak nás, stejně jako před chvilinkou naproti u hasičárny, pouští dovnitř a tentokrát jde s námi, abychom mu náhodou nezdrhli druhým vchodem a nepoztráceli se mu mezi přerostlými keři pripjaťských parků. Mně by to tedy ani ve snu nenapadlo, ocitnout se tu sama, tak i teď ve dne asi dostanu hysterák, ale jsou mezi námi tací, kteří by tu byli schopni z fleku sami přespat. Procházíme služebnu, dlouhou tmavou neosvětlenou chodbu se zívajícími pozotvíranými dveřmi cel (tady je opravdu dost tma a je to dost děsivé, když si nevidíte pod nohy) k hlavnímu vchodu. Poté, co jedna část výpravy vyrábí vtipná fota na téma turista v cele předběžného zadržení a ta druhá prostě jen bloudí okolo a fotí, se vydáváme zpátky. Nějak jsem se zapomněla v myšlenkách a zjišťuju, že jsem tu najednou zbyla poslední. Vběhnu do tmy, do chodby s celami, ve snaze je dohnat a v tu chvíli mne zachvátí pocit, který je velmi podoben panice. Tma mi skočí na záda a najednou je strašně hmotná, něco, na co lze sáhnout. Nebo hůř, něco, co může sáhnout na vás. Pod nohy nevidím, cely po obou stranách chodby také ne, jen daleko před sebou světlý obdélník vchodu do služebny. Podvědomě se přikrčím a chci se rozběhnout, ale moc to nejde, když nevidím, kam šlapu. Z představy, že bych v té egyptské tmě o něco zakopla a vyválela bych se v prachu a suti a nejspíš si i rozbila kolena, mne jímá panika ještě větší. Vtáhnu hlavu co nejhlouběji mezi ramena a klopýtám dopředu, srdce mi bouchá ostošest, v hlavě intenzivní pocit, že každou vteřinou si po mně „něco“ sáhne. Něco divného, hrozného a dávno mrtvého. Ano, je to samozřejmě paranoidní nesmysl, ale zkuste si sami jít tmou uprostřed Černobylu a vsadím se, že vás podobné věci napadnou také.

S úlevou se vysypu do denního světla a kladu si na srdce, že už se takhle nikde nesmím zdržet a rozhodně ne nikde, kde se nacházejí dlouhé chodby plné tmy. No, Žanetě to zdá se nevadí, protože je bůhví kde a Maxim musí hodně hulákat, aby ji přivolal.

Když jsem opět komplet, dozvídáme se, že bazén je bohužel stále obsazen novináři a že nás tedy zatím ještě vezme na pár dalších míst a bude doufat, že se soumrakem páni žurnalisté vysmahnou. Zaprvé už nebudou mít dobré světlo a za druhé, málokdo rád zůstává v Zóně, když se stíny v ulicích dlouží a vítr mezi domy šeptá své prapodivné litanie.

Maxim nám navrhuje prohlídku jedné ze škol a my rádi přijímáme. Procházíme odroleným průchodem v obrovském bloku výjimečně pochmurných paneláku do neméně pochmurného vnitrobloku, kde se škola nachází. Teď vlastně poprvé se dostáváme do opravdu těsné blízkosti vybydlených obytných domů a takhle zblízka ta prázdná pozotvíraná nebo vytlučená okna, kterými v přízemí můžete nahlédnout dovnitř, vypadají neuvěřitelně strašidelně a divně. Slunce už se na dvůr nedosvítí, je tu depresivní šero. Vcházíme do školy, procházíme šatny, knihovnu, jednotlivé učebny, zastavujeme se v jídelně. Vybavení tu částečně zůstalo a tak si fotíme lavice, tuny rozsypaných knih nebo plakáty Jen počkej zajíci, které zdobívaly jídelnu. Je to samozřejmě silný zážitek, ale po celém dnu v Zóně už se příliš nepodivujeme. Ovšem jen do té doby, než najdeme tělocvičnu. Ten prostor nás jednoduše posadí na zadek. Obrovská prostora, která byla evidentně kvalitně vybavená a kde opravdu všechno zůstalo tak, jak to 26. dubna roku 1986 opustili. Na parketách, které se už dávno zkroutily vlhkem, tu v poklidu spočívají splasklé míče, cvičební lavice a zapomenuté nesklizené žíněnky, ze stropu visí cvičební kruhy a ze zdí s oloupanou omítkou trčí smutně koše na basketbal.

Škola je samozřejmě patrová, ale nahoru nám Maxim nedovoluje jít. I přesto se tam pár z nás zatoulá (já ne, jsem v tomhle trochu poseroutka), a když nás Maxim svolává, že je čas jít, zas se mu nedaří nás rychle shromáždit všechny. Žaneta je věrna svému zvyku a přichází zas jako poslední a po už hodně hlasitém a hodně úpěnlivém volání, kdy už nevolá jen Maxim, ale i my.

„Držte se mi pohromadě, nebo vás už nikam nepustím,“ varuje nás náš průvodce a vypadá to, že je z nás poněkud na nervy.

Slunce začíná pomalu klesat k západu a odívá se zároveň do mlhavého oparu nízké oblačnosti. To nazlátlé světlo, které dělalo pobyt v Pripjati celkem pozitivně snesitelný, se nezadržitelně vytrácí.  Městem se začínají plížit šedavé stíny nadcházejícího podvečera a odívají ho do přízračného hávu. Pripjať je najednou tak nějak hrozivější, opuštěnější a strašidelnější, než tomu bylo před pouhou hodinou. Majestátně mrazivá ve své prázdnotě.

Další telefonát a další smutné pokrčení ramen. Novináři jsou stále tam, kde jsou a každou minutou navíc, kdy tam ještě budou, narůstá pravděpodobnost, že slavný bazén prostě a jednoduše neuvidíme. Kam bych vás tak vzal, dumá polohlasem Maxim, ve tváři výraz nakopnutého kokršpaněla. Nedivím se mu, bazén je prostě v Pripjati na seznamu míst „Musíš vidět“, každý kdo tu byl, má jeho fotku a my se tam zřejmě opravdu nepodíváme. I my se tváříme zklamaně, ale já stále ještě neztrácím víru a doufám.

Nakonec jedeme do obchodu s klavíry a i tady, stejně jako v následujícím obchodě s televizory a plynovými kotli, nás Maxim protáhne všemi interiéry, tedy vlastním obchodem i přilehlými sklady.  Mezi řečí žertuje, zda si nějaké to zboží vybereme domů.  Když vyjdeme, opět tradičně čekáme na Žanetu.

Po dalším telefonátu se Maxim najednou rozzáří jak sluníčko. „Vzhůru k bazénu,“ zavelí a my ho velmi radostně poslechneme a v mikrobusu jsme naloděni zcela bleskurychle. Naše šťastné nadšení v mžiku vychladne ve chvíli, když vidíme před budovou s koupalištěm stát zaparkovaný cizí minibus. Zas jsme narazili na naši starou známou skupinku, která se nám plete pod nohy už od rána.

„Tak se zatím půjdeme podívat naproti do paneláku,“ vytváří Maxim v mžiku náhradní plán a už nás táhne k vysokým domům naproti přes ulici. Už se pomalu šeří a tak celý ten obytný blok vypadá ještě strašidelněji než ten, kolem kterého jsme procházeli, když jsme šli navštívit školu. Vcházíme dovnitř a Maxim nás pouští do jednotlivých bytů. V chodbě je tu tma a myslím, že Maxim dost riskuje, například teď jeden kolega spolucestovatel málem zhučel do výtahové šachty v domnění, že jde o dveře do bytu. Díky Bohu, že si pro jistotu posvítil, jinak jsme v této chvíli všichni v parádním průseru. Koukáme, jak dobře si zdejší obyvatelé žili, na panelákový byt je to tu neobvykle prostorné a pohodlné, větší a vzdušnější, než jsou naše panelové byty dispozice 3+1 té doby v Čechách. Minimálně kuchyně a obývák jsou silně nadstandartní. Kuchyně není jako u nás typická nudle, ale klasický prostorný pokoj a obývák je velký, s velkými dvoukřídlými! vchodovými dveřmi. I tady, stejně jako v bytovce hasičské stanice, je vybydleno, jen pár rozbitých kusů nábytku se válí uprostřed místností. Tu člověk narazí na převrhnutý gauč, tu na sekretář či skříň s vyvrácenými dveřmi. V jednom bytě se na zemi ještě válí zaprášené růžové peřiny. Maxim nás svolává ven. Já se držela jen v přízemí a v prvním patře, ale část z nás se opět vydala kamsi nahoru. A tak stojíme před domem a Maxim z plných plic huláká, ať se zbytek výpravy urychleně vrátí ven. A huláká, huláká…a nic. Večerní stíny se plíží okolo zdí domů a stoupají vzhůru. Maxim začíná vypadat dost nervózně. Za chvilku už zbytek výpravy voláme všichni. Až po dlouhé chvíli slyšíme skřípot bot, jak jdou dolů. Maxim vypadá, že potřebuje prášek na uklidnění. Ještě že už nás čeká poslední zastávka, myslím, že jít ještě jinam, tak už nás nikam nepustí.

Druhá výprava právě vychází od bazénu, míjíme se s nimi na „lesní“ cestě. Maxim si kolegyni průvodkyni, mladou hezkou slečnu v módním fialovém kabátku, bere stranou a naléhavě do ní cosi hustí. Shodneme se na tom, že jí vyčítá, že se naší výpravě nedokázala vyhnout a pořád jsme se v Pripjati potkávali. Druhý minibus odjíždí, teď už jsme zřejmě ve městě opravdu poslední výprava. Noříme se dovnitř areálu plavečáku. Tenhle pohled zná každý. Prázdný bazén s bordelem na dně, velikánská vytlučená okna, poloslepé hodiny. Ani se nechce věřit, že bazén pro zaměstnance elektrárny fungoval až do roku 1999 (ano, pracovníci zbylých funkčních reaktorů chodili sem, do opuštěného radioaktivního města po práci plavat! Prostě Ukrajina.)

Za okny se mezi stromy plíží soumrak, a když si člověk uvědomí, že tu konečně po celém dni je jen nás posledních pár, po zádech vám přeběhne mráz. Nechápu, jak někdo může toužit po tom, tady strávit noc. Přesto o pár takových lidech vím.

Večer už hodně pokročil, když definitivně dáváme Pripjati sbohem. Strážný od brány jen líně mávne na pozdrav, když projíždíme a necháváme tohle zvláštní místo ukrajinské studené noci.

Kratičce zastavujeme na křižovatce u betonového nápisu Pripjať 1970. Pořizujeme hromadnou fotku. Jak se tak uspořádáváme do fotografovatelné skupinky, Žaneta na kraji zakopne a chvilinku balancuje na špičce. V tu chvíli zachytím výraz v Maximových očích, když se k ní vrhá a hrkne ve mně. Takovou paniku jsem hodně dlouho v ničí tváři neviděla. Za zády máme Rudý les a pár metrů od nás výstražnou ceduli. Tady v tomhle místě je to asi skutečně poněkud o hubu spadnout do trávy a dojde mi, že pokud by si tam skutečně Žaneta kecla, u radiační kontroly neprojde.

Naštěstí všechno dopadne dobře, Maxim ji zachytí a s ulehčením si vydechne.

„Co by se stalo, pokud by někdo neprošel,“ ptáme se ho v autě. Moc se mu do vysvětlování nechce a až u kontroly při check pointu vnitřní Zóny neochotně zmíní, že místnost s kontrolními rámy by se okamžitě automaticky zamkla, uvnitř by zůstali všichni, kteří by byli v tu chvíli tam, a pak by se prý musela volat dekontaminační jednotka. Co by se dělo dál, už z něho nedostaneme.

Ještě se na chvíli zastavujeme v obydleném Černobylu, hanba by nás fackovala, kdybychom to neudělali, vzdát úctu černobylským hasičům. Nejprve ale stavíme u výstavky techniky, která byla použita při likvidaci katastrofy. Přiznám se, že tohle mi hlava nebere. Za sotva metrovým plůtkem tu stojí dosud smrtelně radioaktivní bagříky, vozítka a další udělátka, mezi nimi jsou v pravidelných rozestupech rozmístěny žlutočervené cedule s varováním před vysokou radioaktivitou. Varování je sice fajn, ale tady na Ukrajině si umím docela dobře představit, že někdo přebere horilky a v poklidu si ustele pod jedním z bagříků. Jo, začínám chápat tu místní prohibici a zákaz vycházení. (I když prohibice….ti, co byli v Černobylu na dva dny říkali, že s pár hřivnami navíc jim pod pultem prodali cokoli – tedy včetně bohatých zásob vodky). Projíždíme městečkem, ve spoustě oken se svítí, to se zaměstnanci z elektrárny vrátili z práce a vaří večeři.

Zastavujeme u památníku černobylským hasičům. Jejich kolegové z vlastních financí, nechali před deseti lety postavit svým padlým kamarádům pomník. Nikdo jim nikdy nepřidal ani mizernou kopějku.

Těm, kteří zachránili svět, stojí na podstavci psáno. Památník je zasypán květinami.  Tváře hasičů na pomníku prý odpovídají těm skutečným, dávno zapomenutým tvářím, které dodnes oplakávají už jen málokteří. Leží pohřbeni v Moskvě, na mitinském hřbitově, pod tunami betonu, podobně jako reaktor, který se zoufale snažili uhasit. Kdybych v tuto chvíli měla s sebou květinu, položila bych ji sem. Napadá mne, že stejný pomník by si zasloužili i tisíce likvidátorů, které sem poslali pracovat v následujících měsících bez jakékoliv konkrétní informace, a kteří sice nezemřeli tak rychle a hrůzostrašně jako černobylští hasiči, ale skoro stejně jistě. Ne na nemoc z ozáření, ale na desítky různých druhů rakovin. Stojíme tu dlouho, neschopni se odtrhnout, u pomníku se sklopenými hlavami. Většina z nás Černobyl pamatuje a vsadím se, že minimálně pár z nás nese trvalé následky v podobě autoimunitních chorob v tom lepším případě, či prodělaného zhoubného onemocnění v tom horším (U mne platí naštěstí jen ta autoimunita, zato pokaždé v neléčitelné variantě, kdy se musím smířit buď s pravidelnou recidivou či v druhém případě stále hrozící operací v případě zhoupnutí se do rakovinného procesu).

Definitivně poslední zastávkou je cedule na konci města s panoramatem prázdné temné silnice vinoucí se mírně vzhůru mezi bukové a březové lesy. Uděláme pár fotek a již definitivně míříme zpět směr Kyjev, zatímco ostatní přespávají na zámek zamčeni v jediném hotelu v Zóně. Na check pointu vnější Zóny ještě jednou procházíme radiační kontrolou a už definitivně míříme "domů".

Zmoženi zážitky podřimujeme skoro celou cestu. Na Ukrajinu již dávno padla tma, když vjíždíme do Kyjeva.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář