Jdi na obsah Jdi na menu

Advent v Salzburku - pátek

Bylo nebylo, jednoho šedivého napolo zasněženého odpoledne v městě nad řekou Vltavou se u předposlední stanice žluté linky metra směr Černý most sešlo několik promrzlých lidí s baťohy na zádech, aby se vydali hledat starou romantiku Vánoc daleko v alpských horách, v městě, kde spatřil světlo světa samotný Wolfgang Amadeus.

Byly čtyři odpoledne, když se začali poctivě trousit buď ti nejsvědomitější nebo ti, kteří se za své dosavadní pozdní příchody konečně začali stydět (ano, já). Stíny se dloužily, začal poletovat drobný sníh, i ti nejzpozdilejší opozdilci už vydupávali ve sněhovém poprašku své stopy, ale vrchní velení hvězdné flotily nám pořád chybělo (eh, musím přestat tolik koukat na Star Trek). Kde nikdo tu nikdo, Léňa s Karlíkem se prostě tentokrát trestuhodně zadrhli a to i s přidruženou detašovanou buňkou výpravy, která dorazila z Liberce a přilehlých osad. S půl pátou a se tmou v zádech se přiřítili jako velká voda a v poklusu jsme provedli naloďování a konečně vyrazili. Někdo tam nahoře se ovšem zjevně moc dobře nevyspal a připravil nám k obveselení cesty obrovskou zácpu na spojce. Když jsme konečně prokličkovali, vzájemně se sobě zvládli poztrácet a vyjeli na relativně volnou, pozvolna sněhem zapadající dálnici na Příbram, byla už tma tmoucí a něco po šesté.

V kopci pod Jílovištěm, kde nás potkala další malá zácpa, se nám náčelník pokoušel během telefonického rozhovoru nakukat, že už přejeli Příbram. Nakonec operativním zjišťováním informací u liberecké rozvědky vyšlo najevo, že jsou pár kilometrů za námi.

Pospolu jsme se sešli na odpočívadle Benziny těsně před Příbramí. Někdo si zapálil, někdo zahájil okupaci toalet, někdo se vydat ulovit si něco k jídlu. Chumelilo se dál, sníh na téměř prázdném parkovišti tvořil už docela sympatickou peřinu. Nu, alespoň byla příležitost vyzkoušet si smyk a délku brzdné dráhy.

A jelo se dál. Obecný předpoklad byl, že tažení povede směr České Budějovice a Linz. Nikdo ovšem nepočítal s Pavlíkem, škodolibou a navýsost rafinovanou navigací, na kterou Karel ovšem nenechá dopustit. Když náčelnictvo suverénně odbočilo směr Strakonice -Vimperk, trochu v nás hrklo, ale zabočili jsme za nimi. Na dotaz, zda se jedná o zkratku, jsme byli ujištěni, že Pavlík vybral kratší cestu. Ano, kratší, ale po zasněžených úbočích Šumavy, jejíž zcela jistě romantické kopce a panoramata nám vinou pozdních večerních hodin měla zůstat skryta. Jak rafinované.

Liberecká posádka, která ovšem byla o pár kilometrů pozadu, však nic netušíc jela rovně do Budějovic.

A my se mezitím mohli kochat tmavými obrysy černých střech v Hošticích, líbezným náměstím Volyně i roztomilým světelným Betlémem na kruhovém objezdu ve Vimperku. A konečně taky bělavými zapadanými pláněmi Šumavy s občasnou sjezdovkou jen tušenou ve sněhovém šeru za oknem.

Konečně jsme tu Pavlíkovu rafinovanost pochopili. Když už v Salzburgu není sníh, vzal nás za ním, abychom to kouzlo Adventu měli ale opravdu se vším všudy.

Kdesi v lesích před Strážným jsme zastavili na liduprázdné benzínce utopené mezi stromy, jelikož jsme se definitivně ztratili. Netuším, co se stalo, ale je možné, že Pavlík usnul nebo omdlel, jinak netuším, co jiného by tak zmátlo naši sice poněkud zdlouhavou, ale jasnou cestu do Alp.

Během pauzy na cigárko a nakupování pochutin jsme se sklonili nad mapou a dobrali se výsledku a za pár desítek minut už jsme svištěli liduprázdnou celnicí.

Konečně Österreich. Za chvilku píply první mobily ohlašující napojení na rakouskou síť a rádio na českých stanicích začalo rachtat. I přepli jsme na ty rakouské. A dostali infarkt. Karl Gott, hip hop a Für immer jung. Popsat to nelze, protože z toho ještě teď dostávám tik do ruky. Musíte si to pouze zkusit představit nebo začít poslouchat německé stanice a třeba se vám taky poštěstí. Ale za následné duševní následky neručím.

Dlabali jsme tyčinky a disko sušenky, co nikdy nejíš sám a vydýchávali ten hudební zážitek, když jsme si všimli, že míříme ven z Rakouska, na německý Pasov. Utkvělou myšlenku naší posádky, že hned za  hranicemi otočíme směr Alpy a Salzburg, Pavlík zjevně nesdílel a vesele nás táhnul na Deutschland. Začali jsme pochybovat, jestli vůbec nakonec jedem do Salzburgu, a jestli to není nějaké vychytané předvánoční překvapení našeho vrchního velení, ale když jsme podél černočerných ledových vod Dunaje míjeli vánočně rozzářené centrum Pasova s nasvícenými věžemi kostelů a katedrál a mířili pryč, bylo nám jasné, že skutečně jedem tedy tam, kam máme. Kdybychom v tu chvíli ovšem neodbočili na Mnichov. To už nás postihl hysterický smích a i potom, co jsme konečně dostali správný směr, se nás držel. Nutno říct, že byl notně podporován poslechem německých hitparád a naším občasným improvizovaným pěveckým vystoupením.

I před jedenáctou jsme konečně vjeli do salzburských bran. Tedy, do průmyslové části města, kde jsme se jali hledat bankomat. Po úporném přemlouvání s vyhrožováním použití hrubé síly nakonec vydal, o co byl požádán a za chvíli už se před námi vyloupla bělostná arcibiskupská pevnost na skále se Starým městem a ledovou ledovcovou řekou Salzach pod ní.

Čtvrť, kterou jsme následně projížděli, byla plná Imbissů, tureckých občerstvení, lehce sešlých barů, středně sešlých heren, a povětšinou hodně sešlých prostitutek, které oprávněně budily tu největší pozornost.

Když jsme zahýbali do tiché ztemnělé uličky lemované vzrostlým křovím, oddechli jsme si. Jak bláhové, chválit den před večerem, v tomto případě tedy spíš jedenáctou hodinu před půlnocí, neboť tolik právě hlásilo místní rádio Arabela (ne, ten název jsem si vážně nevymyslela, zeptejte se zbytku posádky). Před námi se z živého plotu vyloupl až podezřele bytelný plot. No, tedy spíš hodně vysoká zeď s kamerami na svém vrcholu, s otevřenou branou a spuštěnou závorou. Tabule na zdi hlásala, že se nacházíme před Christian Doppler klinik. Chvilku jsme na nápis nevěřícně zírali a pak se rozchechtali, až jsme málem popadali pod sedadla. Pavlík nejenom že je rafinovaný, ale taky zjevně moc dobře ví, mezi jaké lidi se dostal a kam doopravdy patříme. Ale psst, to je tajné. I když…na druhou stranu…my jsme přeci nikdy nikomu nevnucovali, že jsme normální. Nebo ano?

Dobrá, po chvilce nám došlo, že nás Pavlík opět svedl z cesty. Namířili jsme si to opět okolo občerstvení a promrzlých nočních sociálních pracovnic zpět do centra. Za ten úchvatný pohled na celé Staré město, masiv skal korunovaný rozzářeným hradem a řeku postříbřenou odrazy pouličního osvětlení nezbylo ale než popletené navigaci okamžitě odpustit.

Když jsme nicméně ze změti ulic vjeli podruhé na promenádu okolo řeky a podruhé zakroužili po mostech přes Salzach, rozhodli jsme se to vzít do vlastních rukou, neboť i u nás se schovávala malá milá navigace, která se nakonec dobrala svého cíle.

Když jsme ovšem po pár drobných, ale opravdu drobných problémech s jednosměrkami vjeli do malé uličky lemované malými domky, začali jsme opět tušit nějakou zradu. Byli jsme sice v Kappellenweg, kam jsme měli namířeno, ale všechno okolo bylo tak nějak drobné a na sebe natlačené, než aby se sem někam dokázala vměstnat typická rakouská farma se stádem krav a koní a pastvinami kolkolem. Navíc ulice končila dvoumístným číslem a my hledali statek s číslem 3.

I rozběhli jsme se mezi domy ve snaze najít nějakého domorodce, který by nám pomohl a dobrou radou přispěl. Po přetěžkém rozhovoru s postarší paní, která tu i v této pozdní hodině venčila psa, přiběhla odkudsi Stáňa, že už ví, kde je zakopán pes.

Ano, jsme v Kappellenweg, ale v Kappellenweg ve vnitřním městě, kdežto naše farma leží v jedné příměstské, v podstatě vesnické čtvrti na kraji Salzburgu jménem Walls. Slušně jsme poděkovali paní s pejskem, tato nám popřála hodně štěstí a vyrazili jsme za dalším bodem naší mise a tím bylo najít libereckou posádku, která v té době už parkovala někde v ulicích a čekala, až ji vyzvedneme.

Nakonec se ukázalo, že jet podle instinktu je občas lepší než podle navigace, protože během telefonického rozhovoru vyšlo najevo, že ačkoliv vjeli do města totálně naslepo, zapíchli to ve čtvrti daleko blíž Wallsu, než kudy vedly naše kroky. Prozíravě u místního kasina, kde jsme je s očima přilepenýma na obrovskou tepanou bránu, francouzský park s vodotryskem, kamenné lvy u vchodu a kupu drahých aut, vyzvedli. A jelo se konečně správně, podle naší navigace, která nás spolehlivě (nic proti Pavlíkovi, přísahám…asi už byl za celé odpoledne i večer příliš vyčerpán, zavřeme tedy oko nad předpůlnoční lehkou zmateností) dovedla do Kappellenweg im Walls, mezi rozlehlé ztichlé domy s širokými dřevěnými balkony, na kterých v létě dozajista vykvétají ty nejbarevnější vodopády muškátů jak z Doktora z hor. Když jsme vystoupili, došlo nám, že pokud by sem někdo jel po čichu, našel by to také. Nezaměnitelná nasládlá vůně (nechci to nazývat smradem, budeme tu přeci dva dny bydlet, a jistě od těch milých kraviček zítra dostaneme čerstvé mléko) kravské mrvy se vznášela všude okolo tak intenzivně, že by se na ni snad skoro dalo sáhnout.

V přízemí se zpoza závěsů linulo tlumené světlo, a ačkoliv nám paní domácí telefon nezvedala, zjevně na nás ještě čekali. Lenka se Stáňou, která se dušovala, že německy si umí maximálně tak objednat pivo, ale nakonec šprechtila jak namydlená, se vydaly do hloubi domu na opatrný průzkum. Po chvíli se nadšeně vysypaly ven,  a že se tedy můžeme jít ubytovat.

Tak nějak přirozeně jsme se rozprostřeli podle posádek aut.  Poté, co jsme omylem otevřeli jiné dveře a slušně tmu uvnitř pozdravili (mimochodem ze záhadného pokoje se ráno vyklubal přístěnek na košťata), vsypali jsme se do našeho apartmánu.

Po kratičké prospekci byla nám děvčatům přidělena útulná ložnička s bytelnou selskou manželskou postelí a dalším bohatě vyřezávaným nábytkem a kluci si zabrali pokoj za kuchyní se samostatnými lůžky. Naše počáteční nadšení, že je okýnkem, které se nacházelo v kuchyni a vedlo právě a jedině do jejich pokoje, budeme šmírovat a otravovat, nám okamžitě zchladili tím, že nám ukázali závěs nacházející se zevnitř a následně provokativně zatáhli.

Uvelebili jsme se v kuchyni na rohové lavici, otevřeli medovinu a bylo nám dobře. Přišlo několik zdvořilostních návštěv, chvilku se povídalo, ale protože druhý den měl býti poněkud náročný, až nadmíru rozumně jsme se potichu rozešli spát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář